Možnosti a limity diagnostických metod nukleární medicíny u diabetické kardiomyopatie v experimentu i v klinice
Abstrakt
Diabetická kardiomyopatie je definovaná jako srdeční selhání bez přítomnosti koronární aterosklerózy, hypertenze či chlopenní vady. Příčina není zcela objasněna, nejspíše je multifaktoriální.
Scintigrafie je optimální metodou pro zobrazování buněčných procesů na molekulární úrovni. Ze substrátů lze použít glukózu, mastné kyseliny, acetát.
Scintigrafické metody jsou také vhodné pro diagnostiku endoteliální dysfunkce a s ní spojenou poruchu mikrocirkulace s následnou poruchou prokrvení myokardu. K tomu slouží zejména perfuzní radiofarmaka.
Pro vyšetřování poruch autonomní inervace se používají metabolická analoga noradrenalinu nebo přímé značení katecholaminů. U diabetiků je narušena metabolická plasticita myokardu, snižuje se schopnost utilizace glukózy se zvýšeným hromaděním mastných kyselin.
Prokázaná porucha prokrvení myokardu se vyskytuje u 20-40 % asymptomatických diabetiků. U diabetiků byla rovněž prokázaná změna regionální distribuce sympatické inervace v myokardu levé komory.
Scintigrafické metody mají velký diagnostický potenciál v klinice i v experimentu. Mohou detekovat řadu patofyziologických změn, které se podílejí na rozvoji diabetické kardiomyopatie a tím umožnit včasné zahájení efektivní léčby.
Hlavní nevýhodou je relativní nedostupnost a u některých vysoká cena