Kapitola pojednává o potřebě „vzdělávat se“ jako o kulturně podmíněné potřebě, která souvisí s perspektivou, kterou si jedinec se vzděláním spojuje. Ta závisí na sociálním kontextu a je determinována společenskými silami (také mezi většinovou společností a minoritou), které na jedince působí.
Kapitola obsahuje čtyři případové studie romských dětí, klientů SIM, které pocházejí z různých sociálních prostředích a ukazuje, že jejich postoje jsou vzhledem ke vzdělání velmi variabilní a tato variabilita je spíše podmíněna situací jedince, v níž žije než jeho etnicitou, jak se často mylně domnívá většinová společnost.