Abstrakt
Suplementace inzulinu je esenciální pro pacienty s diabetem mellitem 1. typu. V případě pacientů s diabetem mellitem 2. typu je mnohdy nezbytná k dosažení uspokojivé metabolické kompenzace.
Náhrada fyziologické inzulinové sekrece (injekcemi či inhalačně) naráží na několik těžko překonatelných překážek. Exogenní inzulin je aplikován na nesprávné místo (maximální koncentrace se nedostane portální žilou k hepatocytům), jeho farmakokinetika jen velmi přibližně kopíruje sekreci z b-buněk.
Postupně se ukázalo, že pro dosažení rychlého nástupu účinku inzulinu po subkutánním podání je nutno zabránit tvorbě jeho hexamerů, které jsou vlastní a nejdůležitější příčinou zpomaleného vstřebávání. První analog humánního inzulinu, lispro, přiblížil významně terapii diabetu ideální představě - jeho profil po subkutánní aplikaci skoro kopíroval fyziologickou sekreci.
Prokazatelně snižoval exkurze postprandiální glykémie. Fakt, že nedošlo ke snížení hladiny glykovaného hemoglobinu, vedl k hlubšímu pochopení klinických zákonitostí substituční terapie inzulinem.
Výhody a plný přínos krátkodobě účinného inzulinového analoga se projevily až v kombinaci s dvěma dávkami inzulinu NPH. Další pokrok v tomto směru přinesla dlouhodobá analoga, jejichž kombinace s krátkodobými umožňuje téměř dokonalé napodobení fyziologické sekrece a ukazuje, že krátkodobě účinná analoga jsou skutečným pokrokem v terapii diabetu.
Na trhu nejnovější krátkodobý inzulinový analog - inzulin glulisin - umožňuje výbornou kontrolu postprandiální glykémie nezávisle na čase aplikace (před jídlem či po jídle), neovlivňuje negativně hmotnost, jeho profil účinnosti je stabilní při různých BMI a pravděpodobně dokáže snížit indukovanou apoptózu b-buněk. Teprve dlouholetá praxe a další prospektivní studie však přinesou odpověď na otázku, nakolik jsou tyto odlišnosti inzulinu glulisinu významné z klinického hlediska.