Abstrakt
Rekonstrukce kloubních ploch či přenos mechanicky intaktní chrupavky do postiženého kloubu pacienta by měly být metody nadřazené totální kloubní náhradě. Kloubní chrupavka je z hlediska své stavby a mechanických vlastností jedinečnou tkání, která zajišťuje kloubům nezbytnou elasticitu, pevnost a díky nitrokloubní viskozitě minimální tření styčných ploch.
Defekty kloubní chrupavky zasahující do subchondrální kosti se spontánně hojí vazivovou tkání, která není plnohodnotnou náhradou původní hyalinní chrupavky. Transplantace autologních chondrocytů představuje slibnou alternativu v léčbě těchto kloubních defektů.
Techniky získávání, přenosu ale i způsoby implantace autologních chondrocytů jsou velmi variabilní. Zdrojem chondrocytů je chrupavka z nezátěžových zón postiženého kloubu.
Následně jsou buňky pomnoženy v tkáňových kulturách a přeneseny v podobě štěpu obsahujícího chodrocyty a extracelulární matrix do místa poškození. Zásadním problémem při využití autologních buněk je jejich dediferenciace během kultivace do stádia fibroblastu a pokles počtu životaschopných buněk ve štěpu.
Fibroblasty nejsou schopny produkovat kolagen typu II ani proteoglykan, základní složky extracelulární matrix kloubní chrupavky. S rozvojem trojdimenzionálních kultivačních médií došlo k potlačení fenotypové přeměny i nadměrnému úbytku buněk.
Dle klinických studií je příčinou lepší dostupnost kyslíku do kultivačního média a zachování kulovitého tvaru buněk. Hlavní předností této metodiky je možnost individualizace výkonu vzhledem k nárokům pacienta resp. kloubu.
Transplantace chondrocytů si však vyžádá dlouhodobé sledování v důsledku možné oddálené imunogenicity přenesených buněk a možnosti jejich potenciální neoplastické přeměny.