Abstrakt
Ve vývoji dětské traumatologie lze vystopovat vlivy oborů chirurgie, ortopedie a pediatrie. Posloupná období léčebné taktiky lze jistým způsobem charakterizovat.
Zprvu šlo téměř o identickou aplikaci léčby dospělých, poté však průnik Blountovy metodiky více přál metodám konzervativním. Klinický důkaz remodelační schopnosti dětské kosti byl až překvapivý, proto operačních postupů zřetelně ubylo.
Ryze konzervativní léčba však klade jisté nároky na lékaře, pacienta a jeho blízké okolí. Především jde o důslednost kontrol léčebného režimu, délku léčení, toleranci nutné imobilizace, individuální domácí péči.
Rozšířením palety osteosyntetických možností speciálně vhodných pro dětský věk je dnes tendence k exaktnosti primární repozice a jejímu spolehlivému zajištění. Tím se zkracuje úsečka nutné léčby, zejména fáze rekonvalescence.
Dnes často odlišný osobní režim zejména městských dětí bez možnosti i chuti k aktivnímu pohybu i s ohledem na zaměstnanost rodičů činí poúrazovou rehabilitační péči téměř nezbytnou.