Abstrakt
Na lékaře pracujícího s umírajícími jsou kladeny vysoké n ároky nejen na medicínské znalosti, ale i komunikační dovednosti, poskytování podpory a na jeho osobnost. Lékař by měl být flexibilní, s vysokou tolerancí k zátěži a zároveň s rozumně zdravou sebedůvěrou, schopný komunikovat s týmem a umět rychle utvořit s pacientem vztah založený na důvěře.
Měl by být také dostatečně empatický, speciálně vyškolen pro práci s utrpením, bolestí, umíráním a smrtí, schopný se sám vyrovnat se záhadou, nejednoznačností, nejasnostmi a lidsky ve svém povolání růst. Všeobecně platí tyto poznatky pro celý paliativní tým.
V článku bychom proto rádi zdůraznili jak je důležité, aby lékař rozuměl psychologickým problémům spojeným se smrtí a umíráním, v rámci podpory uměl pracovat s duchovnem, uměl s pacientem komunikovat, zažil sám techniky konfrontace se smrtí a předcházel syndromu vyhoření. Článek je doplněn kazuistikami z pohledu pacientů, rodinných příslušníků a spolupracovníků týmu.