Abstrakt
V moderním porodnictví najdeme jen málo témat, která by byla tak kontroverzní, jako vedení porodu u ženy po císařském řezu. Dlouho se věřilo, že jizva na děloze je, vzhledem k riziku ruptury, kontraindikací spontánního porodu.
Již vroce 1916 formuloval Edwin Cragin z dnešního pohledu jistě přehnaně opatrné doporučení, že „jeden císařský řez, vždy císařský řez“. Nesmíme ovšem zapomínat na to, že to bylo v době, kdy se k císa řskému řezu přistupovalo pouze asi u1% rodiček a prakticky vždy to bylo po několik dní trvajícím neúspěšném porodu, často u žen srachitickou pánví (křivice nebyla začátkem 20. století vzácná ani v průmyslových zemích), k dispozici nebyl oxytocin a břišní chirurgie i celková anestezie byly poměrně riskantní.
K císařskému řezu se tedy porodník uchyloval, aby zachránil život vyčerpané, dehydratované, často v horečkách blouznící ženy na pokraji smrti. Rodičky, které císařský řez tehdy přežily, rozhodně nebyly vhodnými kandidátkami k vaginálnímu vedení při dalším porodu.
V té době také neexistoval jiný než „klasický“ cervikokorporální řez.