Abstrakt
Účel studie: Chirurgická léčba je v našem oddělení preferována u všech pacientů se zlomeninami denzity typu II a III, bez ohledu na jejich věk, s výjimkou nevytlačených nebo zcela redukovaných zlomenin u mladých pacientů. Cílem této studie bylo zhodnotit pacienty starší 65 let léčené přímou osteosyntézou slepé nebo zadní atlantoosiální fixace a spondylodézou.
Materiál: V letech 2001 až 2005 bylo 28 pacientů ve věku 65 let a starších chirurgicky ošetřeno na zlomeninu hustoty. Jednalo se o 13 mužů a 15 žen ve věku 65 až 90 let, v průměru 77,4 let.
Podle léčby, tj. Přímé osteosyntézy (1) nebo zadní fixace C1-C2 (2), byly hodnoceny dvě skupiny a dvě kategorie byly posuzovány podle věku, tj. 65 až 74 let (8 pacientů) a 75 let a starší (20 pacientů).
U 23 pacientů byla přítomna izolovaná fraktura dens a u pěti pacientů bylo zranění součástí komplexní fraktury C1-C2. U tří pacientů byl nalezen neurologický deficit Frankelho stupně D.
Metody: U všech pacientů byla jako metoda výběru upřednostněna chirurgická léčba přímou osteosyntézou slepic z předního přístupu pomocí dvou kanylovaných šroubů. V případě výrazné osteoporózy, fragmentované zlomeniny denzního základu nebo roztržení ligamentum transversum atlantis jsme však jako primární léčbu použili Harmsovu metodu zadní fúze s polyaxiální fixací šroubu nebo Magerlovu transartikulární fixaci dokončenou Gallie technikou z dorzálního přístupu.
Pacienti byli sledováni ve 3, 6 a 12 týdnech, v 6 a 12 měsících a poté v ročních intervalech. Při pravidelných kontrolách byla provedena rentgenová a klinická vyšetření a funkční snímky byly provedeny 12 měsíců po operaci.
Celá skupina byla hodnocena v rozmezí 18 až 84 měsíců (průměrně 37,3 měsíce). Neurologický deficit byl hodnocen na základě Frankelovy klasifikace.
Výsledky byly analyzovány pomocí testu Čtverec. Výsledky: Z 20 pacientů, kteří v době tohoto hodnocení stále žili, 11 podstoupilo přímou osteosyntézu a devět bylo léčeno spondylodézou zadním instrumentem.
Ve skupině 1 se u jednoho pacienta vyvinula pseudoartróza slepého střeva nebo vláknitého kalusu (9,1%) a linie zlomenin byla u jednoho pacienta ze skupiny 2 (11,1%), což nebylo významné (p 0,05), s 0% v mladší a 40% ve starší kategorii. Celková úmrtnost do 6 týdnů po poraněn í byla 28,6%. Úmrtnost ve skupině 1 byla 21,4% a ve skupině 2 35,7%; tento rozdíl nebyl statisticky významný (p <0,05).
Diskuse: Konzervativní léčbu používáme pouze u pacientů, kteří jsou schopni vstát a pohybovat se brzy po zranění. Pokud to není možné, upřednostňujeme chirurgickou léčbu se stejným cílem dosaženým co nejdříve, bez pevné externí fixace.
V této studii byl chirurgický zákrok spojen s přijatelným počtem menších komplikací v důsledku špatné kvality kosti nebo zdravotního stavu pacienta. Vyšší úmrtnost ve vyšší věkové kategorii byla zjevně spojena s obecně horším zdravotním stavem těchto pacientů.
Závěr: Chirurgická léčba může výrazně zlepšit kvalitu života starších pacientů, kteří utrpěli zlomeninu dens. Chirurgická technika by měla být zvolena tak, aby zohledňovala kvalitu kostí, degenerativní změny páteře a celkové zdraví pacienta. Úmrtnost po operaci nesouvisí s vybranou technikou, ale s věkem pacienta.
Starší pacienti s neurologickým deficitem obvykle umírají na komorbiditu, bez ohledu na použitou terapii.