Kapitola se zabývá utvářením romské menšiny v českých zemích po roce 1945, neboť podstatná část Romů žijících v současné době na území České republiky imigrovala v letech 1945-1989 z území Slovenska. Romskou migraci autor popisuje jako řetězovou migraci s mnohonásobnými migračními pohyby jednak po cílovém území českých zemí, jednak zpět na Slovensko.
Na základě archivních záznamů a literatury dokumentuje, že migrace v uvedeném období tendovala zejména ve svých počátcích alespoň částečně k sezónní migraci a snaha českých úřadů o co největší kontrolu migrujících osob a omezení jejich pohybu se později ukázaly jako neprozíravé. Zdeněk Uherek prezentuje, že migrační pohyby levné pracovní síly ze Slovenska do Čech a na Moravu se v mnohém podobají migracím z jihu na sever ve Francii, Itálii a dalších zemích, nebo k pohybům hostujících dělníků do Německa, které měly i podobné vyústění: postupné sestěhovávání rodin chudých manuálních dělníků do velkých průmyslových měst, kde na ně nebyly připraveny ubytovací kapacity a další instituce, jež jsou pro důstojnou existenci rodin nutné.
Za specifický rys typický pro Československo v letech 1945-1989 označuje, že špatné postavení romští manuální dělníci, na rozdíl od chudých migrantů z jihu v západních zemích, nemohli řešit odchodem do zámoří a že uzavřená hranice je dostala do hůře řešitelné situace ve velkých koncentracích v českých průmyslových městech.