Celoživotní učení je stále častěji chápáno nikoli pouze jako právo jedince, ale zároveň i naprostá životní nutnost. Dosud realizované studie navíc potvrzují, že i starší dospělí vyžadují ve stále větším množství vzdělávací příležitosti a že jejich zapojení do edukačních aktivit jim přináší řadu výhod.
Počet seniorů participujících na procesu učení je nicméně poměrně limitován. Jednou z příčin této skutečnosti je existence mnoha institucionálních bariér.
Některé z nich jsou tématizovány v tomto textu.