Abstrakt
Nejednoznačnost vymezení pojmu "kolektivní paměť" a jeho nadužívanost v soudobém společenskovědním prostředí přirozeně vede nejen ke zpochybňování analytické hodnoty pojmu, ale i k vleklým sporům a diskusím, které leckdy vyplývají z odlišných porozumění tomu, co je vlastně jako kolektivní paměť označováno. Ve svém příspěvku nastíním v základních obrysech dva odlišné způsoby chápání kolektivní paměti, které lze spolu s J.
K. Olickem označit jako přístup individualistický a holistický.
V prvním případě je subjektem a nositelem paměti jednotlivec, jehož paměť ovšem funguje v sociálním kontextu a je utvářena společenskými vlivy. Ve druhém p řípadě je jako subjekt a nositel paměti chápáno samo společenství, čímž se pojem paměti stává metaforou - "něco jako individuální paměť" si představujeme také u skupin a kolektivit.
Obě tyto perspektivy lze podle mého názoru propojit a jejich protikladný redukcionismus do jisté míry překonat, když kolektivní paměť uchopíme v její jazykové dimenzi jako výsledek společenských komunikačních procesů (mediálních, vzdělávacích a politických diskurzů, ale i každodenní jazykové interakce). Kolektivní paměť se - za podmínky jasné definice - v tomto světle neukazuje jako pojmem pomýlený, ale naopak jako užitečný koncept pro analýzu mnemonických aspektů sociálního jednání - způsobů, jimiž lidé sdílejí, konstruují a vyjednávají představy o minulosti pro potřeby přítomnosti a budoucnosti.