Abstrakt
Předkládany článek diskutuje současné vybrané neúspěchy v postkonfliktní rekonstrukci v Afghánistánu, které dává do kontextu diskuse mezi kritickymi teoriemi a instrumentálním přístupem racionálního řešení problémů. Na příkladu Bonnské konference v roce 2001 poukazuje na emocionální uspěchané rozhodnutí, které zadalo na budoucí problémy, především v nevhodné ústavě, která vypomohla k upevnění a rozvoji klientelistické sítě současného prezidenta. Ústava mimo jiné nevhodně vyloučila vyznamnou, nebo alespoň silnou, část obyvatel na možnosti rozhodování z emocionálních důvodů pár dnů po jedenáctém září.
Autor nepovažuje místní klientelismus za porovnatelny s evropskou korupcí, neboť se jedná o přirozeny důsledek silnych neformálních a rodinnych vztahů, tolik tradičních pro afghánskou společnost, zajišťující místním především bezpečnost. Tedy společensky jev, ktery bylo třeba vzít v potaz a nikoli jej ignorovat z titulu naprosté jakkoli ospravedlnění hodné neakceptovatelnosti.
Dalším příkladem je nevhodná implementace trestního práva, které bylo zemi více vnuceno, než aby jej sama dobrovolně přijala a citlivě implementovala do typické afghánské společnosti. V závěru článek uzavírá doporučení pro budoucí citlivější přístup, neboť uvedené přešlapy vyrazně zkomplikovaly úsilí spojenců.
Implementátoři by se neměli pouze soustředit na měřitelny vysledek své práce, ale její konotace v kontextu historie země, jejích tradic, zvyklostí a společenské struktury. Především by neměli vyjímat z rozvoje země její vlastní obyvatele, ať už je jejich práce jakkoliv nefundovaná nebo pomalá.
Jsou to právě oni, kteří by si měli byt schopni budovat vlastní životní plány a mít vůli je implementovat na společenské úrovni.