Abstrakt
Za určité conditio sine qua non konzervativního myšlení je všeobecně považován princip "uchování stávajícího." Pokud v šak není vyžadována další diferenciace osvětlující způsoby argumentace, pomocí nichž bylo ono stávající chápáno jako žádoucí, je taková klasifikace z vědeckého hlediska nepoužitelná. V tomto ohledu je třeba brát v úvahu R.
Pipesem deklarovanou závislost konzervativního myšlení na kulturním a geografickém prostředí bránící formulaci jeho univerzálních principů, neboť si lze jen těžko představit například názorovou podobnost francouzských, amerických a ruských konzervativců. Potíže s vymezením konzervativního diskursu platí pro polské prostředí v 19. století dvojnásobně, neboť apelovat na princip uchování stávajícího, jestliže stávající neexistovalo a důvod zániku státu a rozkladu společnosti byl všeobecně dáván do souvislosti právě se stávajícími principy, bylo krajně obtížné.
I přesto dochází ke zformování dvou paralelních proudů ztotožňujících své programy s konzervatismem, jejichž odlišná interpretace tradic polské identity vedla představitele jednoho z těchto směrů k formulaci účelového rozdílu mezi tzv. "pravým" a "falešným" konzervatismem. Právě tato umělá dichotomie dokládá, nakolik je obtížné rozlišit, zda dobové ztotožnění určitých tendencí s konzervativním kánonem myšlení představovalo deskripci vědomě zastávaných názorů, či zda se jednalo o součást politické taktiky s cílem denunciovat protivníky právě za pomoci reakcionářské nálepky.
Tento příspěvek si tak klade za cíl posoudit ideologickou míru odlišnosti obou pojetí polského tradicionalismu a na základě identifikace jejích klíčových principů rozhodnout, je-li myslitelné jejich zařazení v širším rámci dobového evropského konzervatismu.
