(Ne)úspěšnost repatriačního procesu v postdaytonské Bosně a Hercegovině: Politické příčiny slabé návratnosti
Abstrakt
Od podpisu mírových dohod v Daytonu, které ukončily krvavý občanský konflikt v Bosně a Hercegovině v letech 1992-1995, uběhne letos v listopadu již osmnáct let. V průběhu tohoto období Západ usiloval rekonstruovat etnicky heterogenní společenství a znovuvybudovat důvěru ve vzájemné soužití mezi tamním obyvatelstvem.
Obnovení harmonické koexistence mezi etnicky odlišnými obyvateli přitom představovalo ústředn í cíl poválečné rekonstrukce, jehož mělo být dosaženo prostřednictvím návratu utečenců do předválečných domovů. Mezinárodní společenství avizovalo, že bez zdárného zajištění repatriace, jež znovu promísí po válce národnostně homogenizovanou bosenskou společnost, nemůže v zemi zavládnout skutečný mír.
Hodnocení úspěšnosti repatriačního procesu, potažmo celého mírotvorného projektu v Bosně a Hercegovině, ovlivňovala celá řada komplikací (bezpečnostních, politických, socioekonomických, majetkových překážek), které doprovázely každý jednotlivý návrat a ohrožovaly jeho dlouhodobou udržitelnost (tj. úspěšnost). Tato stať se zaměřuje na rozbor vybraných obtíží a omezení, se kterými se navracející se utečenci potýkali.
Pozornost je soustředěna především na analýzu primárních objektivních potíží, tj. politických překážek.