Příspěvek se věnuje medializaci československé populární hudby ve druhé polovině šedesátých let na příkladu reflexe základních atributů hudební publicistiky a profilace konkrétních titulů v rámci oficiální časopisecké produkce za použití heuristických metod a orálně-historického výzkumu. Na základě dosavadního poznání autora se potvrzují kauzální vazby mezi politickou a mediální agendou na jedné straně a uměleckými aspiracemi publika na straně druhé.
V případě totalitních a kulturně hegemonních režimů se toto sepětí projevuje ještě intenzivněji a ukazuje na nezbytnost podrobit jej hlubšímu kritickému zkoumání. Hudební publicistika sledovaného období se stále zřetelněji vymezovala jako svébytná entita společenského života s potenciálem formovat veřejné mínění a zvláště v následující dekádě působit jako jedna z ojedinělých platforem pro sdílení kritického, tvůrčího a pluralitního myšlení v opozici k centrálně indoktrinovanému masovému vkusu.