Abstrakt
Lze předpokládat, že v populaci poroste počet dětí, které budou vychováv ány biologicky nevlastními rodiči. Důvodem jsou významné sociální a demografické změny, které ovlivňují tradiční rodinu: nízká sňatečnost, vysoká rozvodovost a zakládání nových rodin s novými rodiči, klesající fertilita a s tím spojené heterologní asistované reprodukce (lze přeložit jako a. r. pomocí cizího genetického materiálu), snahy o deinstitucionalizaci a vznik adoptivních a pěstounských rodin, rodičovství LGBT párů.
Tato situace vyvolává množství otázek na téma identita rodiny a jejích členů. Identita dětí vychovávaných biologicky nevlastními rodiči a komunikace s nimi se tak stává závažný etickým problémem vyžadujícím mezioborová doporučení, nikoli metodu pokusu a omylu.
Jakou roli může v tomto kontextu sehrávat sociální práce? Jak pokrýt potřebu spolehlivé psychosociální vazby dítěte k dospělému člověku, zajistit jeho zdravý psychosociální vývoj a vyvarovat se chyb, které byly v minulosti často opakovány? Na jakých pracovních pozicích mohou sociální pracovnice a pracovníci přispět k efektivní komunikaci mezi rodiči a jejich dětmi? Jak mohou sociální pracovnice a pracovníci podporovat resilienci a identitu rodiny? Cílem příspěvku je v základních rysech nastínit dilemata této problematiky a poukázat na nové výzvy pro obor sociální práce.