Kapitola se zabývá analýzou generačně založených básnických a kritických konceptů, které vznikaly v letech 1924-1934. Všímá si zejména těch jejich prvků, které usilují o výjádření syntetizujícího estetického stanoviska.
Zaměřuje se zejména na konceptuální, polemicky založené práce Karla Teigeho, Frantižka Goetze, Bedřicha Václavka a Bedřicha Fučíka. Zaměřuje se rovněž na využití těchto kritických a teoretických podnětů v dílech básníků a prozaiků, ovlivněných těmito teoretickými a programovými koncepty.