Autoři se zamýšlejí nad rolí zákonů v demokratické společnosti a nad možnostmi lékařů znění zákonů ovlivnit. Jako příklad možných změn iniciovaných lékaři uvádějí dvě ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. § 41 "Povinnosti pacienta a jiných osob" by mohl vzbuzovat v lékařích naděje, které nemůže naplnit.
Demokratická společnost nedisponuje prostředky, kterými by donutila pacienta dodržovat léčebný režim. Pro dobré fungování vztahu lékaře a pacienta považují autoři za vhodnější explicitní deklaraci přesunu zodpovědnosti na nemocného v případě nedbání doporučení lékaře.
V § 36 "Dříve vyslovené přání" je rozpor mezi nároky na vypracování příslušného dokumentu nemocným a snadnou možností lékaře přání nemocného nevyhovět. § 36 uvádí termín "aktivní způsobení smrti", jehož vymezení je v rozporu s konsenzem v bioetické odborné literatuře i v rozporu s převládajícím právním názorem v západní Evropě. Ustanovení zákona nedávají prostor pro ukončení agresivních léčebných postupů v závěru života a nutí lékaře provádět léčbu v rozporu s přáním nemocného.