Abstrakt
Jídlo odjakživa hrálo neodmyslitelnou úlohu v rámci lidského společenství. Poskytuje živiny nutné k zachování funkce lidského organismu, a tím zajišťuje přežití samé (viz Counihan 1999, Farquar 2006, Lupton 1996).
Farquhar připomíná, že "mantra": "Jsi to, co jíš", je i nadále zmiňována ve studiích napříč společenskými vědami, aby nám připomněla, že jídlo vytváří podobu lidství - přímo produkuje těla a životy, příbuzenská seskupení a komunity, ekonomické systémy a ideologie, zatímco je samo vytvářeno těmito formacemi" (Farquhar, 2006: 146). Potrava je tedy předpokladem reprodukce, primární formou styku ze světem, podmínkou veškerého jednání, prostředkem socializace, znakem identity a sociální koheze, ale mimo jiné i nástroj moci.
Co se děje se sociálním aktérem a jeho "každodenním chlebem" za podmínek extrémního hladu a všeobecného materiálního nedostatku? Na příkladu válečného a poválečného stravování v Bosně a Hercegovině se tato prezentace pokusí ukázat, v jakém kontextu může jídlo fungovat jako efektivní nástroj moci a násilí, a jak souvisí geneze industriální stravy s moderním válečnictvím. Nejen, že jídlo je efektivním nástrojem kontroly populace obecně, ale zejména vybraných skupin.
V extrémním případě může dojít k pokusu tyto skupiny skrze zabránění přístupu k potravě eliminovat. Cílem prezentace je rozvinout diskuzi ohledně těchto a dalších tezí ve srovnání s etnografickými daty z terénního výzkumu v Srebrenici, BaH, kde se v době posledního válečného konfliktu stal velkým problémem nedostatek soli; ve "Stříbrném m ěstě" se paradoxně sůl stala v určitém smyslu cennější než zlato.