Příspěvek se zabývá tématem terminologie a odborné komunikace,. Stručně a přehledně jsou zmíněny některé mezníky a pojetí ve vývoji české terminologické teorie.
Jak je naznačeno, zájem o terminologii včetně terminografie a šíře o terminologickou kulturu má v české jazykovědě dlouhou a významnou tradici. Počátky teoretických úvah o české terminologii souvisejí s vydáváním Příručního slovníku jazyka českého (od roku 1935), systematicky se česká terminologická teorie rozvíjela v souvislosti s činností Pražského lingvistického kroužku (založeného v roce 1926).
Pražská terminologická škola prosazovala standardizaci termínů autoritativními a kvalifikovanými normalizačními institucemi, terminologii studovala jakou součást slovní zásoby národního jazyka. Jejím cílem byl strukturní a funkční popis odborného jazyka včetně termínů v českém a slovenském jazyce.
Po druhé světové válce byla vytvořena Československá normalizační komise pro terminologii, jejím orgánem se stal Československý terminologický časopis. Pro další rozvoj teorie i pro praxi bylo podnětné vydání šesti svazků Terminologických studií (1966-1976), uspořádání terminologických konferencí TERMINA (1994, 1996, 2000, 2003) a organizování a předsednictví terminologických panelů 15. a 17. mezinárodního kongresu slavistů v roce 1992 v Québeku a 2003 v Praze.
Zastoupení české terminologické nauky na mezinárodním dění pokračuje, mj. členstvím v nově utvořené terminologické komisi při Mezinárodním komitétu slavistů.