Práce poukazuje na poměr mezi soudobými dějinami ve smyslu odborného podání nejnovější historie a osobním vzpomínáním aktérů. Osobní vzpomínání může být chápáno jako projev demokratizace historie.
Pamětnická vyprávění však zároveň mohou vést ke schematizaci příběhů o minulosti. Článek rovněž připomíná otázku využitelnosti individuálních svědectví pro politiku dějin, neboť individuální zkušenosti a zážitky se mohou stát prostředkem politické argumentace. V rámci českého paměťového provozu si článek všímá institucionalizace vzpomínání a platforem organizujících kolektivní paměť společnosti.
Na příkladu internetové sbírky osobních vzpomínek Paměť národa ukazuje text de facto marketingové strategie paměťových iniciativ angažujících se ve veřejném prostoru.