Česká literární historie věnovala od svého počátku soustředěnou pozornost duchovním písním střední doby a pojímala je jako důležitou součást českého básnictví raného novověku. NIcméně soustředila se převážně na hymnografii tradovanou prostřednictvím tištěných kancionálů, rewspektive interpretovala dějiny české kancionálové tvorby jako proces přechodu od starší, rukopísné fáze k fázi mladší, tištěné.
Uchovávání duchovních písní prostřednictvím rukopisných zpěvníků lze nicméně sledovat ještě dlouho po vynálezu knihtisku paralelně vedle zpěvníků tištěných a v komplementaritě s nimi. Stať se pokouší upozornit na distinktivní rysy rukopisných kancionálů jako svébytné části české hymnofrafické kultury 17. a 18. století, a podnítit tak k jejich soustředěnému studiu.