Tato kapitola se pokouší o interpretaci základních teologických koncepcí chasidiského mysticismu prostřednictvím Hegelovy filozofie náboženství. Chasidismus odpovídá Hegelově koncepci "dovršeného náboženství".
Jestliže pojem náboženství u Hegela vyjadřuje vztah konečného vědomí k jeho Absolutnímu předmětu a absolutní jednotu mezi nimi, která je založena na sebe-zprostředkování či sebe-uvědomění Absolutna, pak náboženství, které takový vztah artikuluje nejplněji je náboženstvím absolutním či též dovršeným. Bůh přestává být vnějším předmětem konečného vědomí.
Nekonečný a konečný duch takto dosahují plné jednoty. Studie sleduje, jak se idea esenciální jednoty nekonečného a konečného ducha vyprofilovala v učeních lubavičského a radzynského chasidismu.
Současně přihlíži k eschatologickému zacílení této ideje.