Motiv, s nímž se setkáváme ve stručné formulaci v 1S 2,6 a Dt 32,39, nachází autor také v řadě starozákonních narativů. Zmíněná myšlenková struktura, doložená již v několika mezopotamských textech, hlásá dva rysy božího charakteru - jeho všemohoucnost (včetně schopnosti působit zlo) a vlídnost.
Obojí se týká téhož lidského subjektu ve dvou fázích. Vposledu tedy vítězí život.
V tomto autor spatřuje jednu ze starozákonních linií, které umožňují velmi pozitivní ladění celku, jsou předpokladem starozákonní tendence k víře ve vzkříšení.