Abstrakt
Očkování pacientů s oslabenou imunitou představuje mezioborovou problematiku zahrnující praktické i odborné lékaře. Přínos vakcinace spočívá ve snížení počtu, respektive závažnosti nejrůznějších infekčních chorob s vědomím, že imunitní odpověď je u této skupiny pacientů často snížená, a navíc existuje riziko diseminace živých vakcinálních agens u těžce imunokompromitovaných osob.
Velmi omezené je využití živých atenuovaných vakcín u pacientů s primárními imunodeficity a u pacientů s imunosupresivní terapií kortikosteroidy, cytostatiky, antimetabolity a biologickou léčbou. Jedná se hlavně o pacienty se zánětlivými střevními chorobami, revmatologickými a onkologickými onemocněními. Široká škála pacientů s častými interními chorobami srdce, plic a ledvin bez imunosupresivní léčby je indikována rovněž k vakcinaci proti chřipce, pneumokokovým infekcím, pertusi a hepatitidě B, součástí prevence je také vakcinace proti varicele u vnímavých osob a vakcinace proti herpes zoster u starších osob.
U pacientů po transplantaci krvetvorných buněk je nutná revakcinace v případě chorob proti nimž byli očkováni v dětství, dále vakcinace proti invazivním bakteriálním infekcím a proti chřipce. Cestovatelské možnosti imunokompromitovaných jedinců nejsou omezené ve vztahu k očkování proti hepatitidě A, břišnímu tyfu, meningokokoku a přenosné obrně (neživou vakcínou), problematická je vakcinace proti žluté zimnici při současné imunosupresivní terapii kortikosteroidy převyšující dávku 20 mg prednisonu/den.
Ochranu pacientů s oslabenou imunitou zlepšuje vakcinace proti chřipce a pertusi provedená u osob v blízkém kontaktu a dále vakcinace proti varicele, rotavirovým a pneumokokovým infekcím u dětí žijících ve společné domácnosti s imunokompromitovaným pacientem. Reálná účinnost vakcín není ve většině situací známa a vychází z epidemiologické rozvahy a předpokladu alespoň částečně protektivního účinku.
Jsou nezbytná další sledování k ověření účinku používaných vakcín.