Abstrakt
Cílem příspěvku je upozornit na některé neblahé trendy v pojetí učení a vzdělávání, v nichž se obsah a podstata redukuje na formu. To je patrné zejména v současném pojetí celoživotního učení, resp. sebevzdělávání.
Text reflektuje významové posuny, jichž doznaly pojmy jako vzdělávání, vzdělávací cíle a vzdělanost v době akcentující význam praxe často na úkor teorie a v níž důraz na výkon a efektivitu jde mnohdy ruku v ruce se slepotou k formativnímu významu teorie a k nebezpečí rutinizace praxe. Všímá si ideologických rámců, do nichž je koncepce celoživotního učení dnes zasazována, konkrétně expertního či technokratického chápání vzdělavatelské profese; kritizuje zaměňování poznání za informovanost či dovednost práce s informacemi a upozorňuje na formalistický trend zaměňující cíl vzdělávání za prostředek (dle hesla "je především třeba naučit se učit").
V závěru je tématizován problém hlubší motivace k celoživotnímu učení. V souvislosti s tím klade text otázku, do jaké míry dnes škola podporuje skutečné (sebe)vzdělávání a do jaké míry je pod ideologickým tlakem nabádajícím především k praktičnosti a "použitelnosti" školního vědění.