Abstrakt
Nové paradigma, které se ve vědě i ve společnosti otevírá, přináší základní změnu směrem k holistickému a ekologickému úhlu pohledu. Svět je nahlížen jako síť relací a zdá se, že výzkum vede k pochopení, že celý vesmír, je jedním vzájemně propojeným celkem, na kterém všichni účastně participujeme.
Spiritualita, která byla z karteziánsko-newtonovského pohledu na svět vyřazena, zažívá renesanci. Spiritualita jako důležitá, vrozená dimenze života, jejíž nepominutelnou částí je osobní prožitek, je posuzována jako součást procesu kulturní evoluce.
Spirituální proces, ve smyslu evoluce vyšších etap vědomí, představuje naše vlastní nejvnitřnější potenciály. Žijeme v monofázové společnosti, ve které je bdělý stav vědomí pokládán za jediný přijatelný a normální a je i jedinou fází vědomí vhodnou pro rozmnožování informací o světě. Z antropologických výzkumů ale víme, že většina lidských společenství považovala za klíčové hluboké poznání přicházející skrze polyfázové vědomí.
V novém paradigmatu zaujímá spiritualita významné místo, ale jednotná koncepce pojetí studia spirituality chybí. Předmět studia "Spiritualita a kultura" se pokouší nast ínit koherentní teorii komplexního studia spirituality v rámci kulturologické koncepce v kontextu západokřesťanské vzdělanosti a v návaznosti na současné vědecké objevy. Řešení globální krizové situace se nachází v propojení ekologické, horizontální roviny s rovinou vertikální, transcendentní.
Rovina horizontální klade důraz na propřírodní kulturní strategii a zdůrazňuje těsné propojení filosofie, vědy a politiky, vertikální rovina upozorňuje na existenci vývojových stupňů vědomí a v kontextu celého lidstva oceňuje vnitřní transformace každého z nás. Tato osobní vnitřní transformace nepřímo ovlivňuje kulturní evoluci.