Abstrakt
Středobodem textu je stavba a vývoj památníku tzv. duchcovského viaduktu, střetu pochodu nezaměstnaných s četníky v roce 1931, kterému padly za oběť čtyři dělníci. Památník vyniká nebývalou dynamikou, s jeho realizaci v roce 1954 i přesunem v roce 1963 jsou spojena vyjednávání, jež měla velký význam pro celé město.
Politika paměti zde tak nebyla pouze zpřítomňováním oficiálního narativu, ale i propletencem politických a sociálních vazeb, do kterého vstupovali historičtí aktéři s vlastními představami a zájmy. Příběh padlých nezaměstnaných, reprezentovaný mimo jiné pomníkem, byl v první řadě legitimizačním nástrojem komunistického panství na místní úrovni.
Komunistická strana zde byla reprezentována jako jediná ochranitelka severočeských dělníků a jediná záruka budoucnosti korespondující se socialistickou vizí. V rámci tohoto projektu však docházelo ke svéráznému zvýznamňování paměti spojené s událostí, k interakcím a sousedství s jinými rámci paměti a v neposlední řadě vzpomínání u viaduktu sloužilo k argumentaci vlastních cílů.
Právě podtržení specifik procesu vytváření paměti na této regionální úrovni je hlavním cílem předkládaného textu, který ve své metodologii vychází z klasických prací paměťových studií (Nora, Assmannová). Text si klade za úkol zproblematizovat představu o střetu paměti "zdola" s ideologickým imperativem shora a představit komplikovanější proces vytváření paměti.
Stranou zůstává národní rámec paměti, zdůrazněna je naopak tvorba identity na úrovni města.