Kapitola sleduje reflexi Komenského v německém, českém a polském jazykovém prostředí především v období vrcholné nacionalizace evropské společnosti od poloviny 19. do poloviny 20. století. Ukazuje, že Komenský se stal místem paměti různých národních společenství, a zkoumá přesahy a interakce jejich mnemonických diskursů.
Táže se, proč, jak a kým bylo v národních kontextech vzpomínání na Komenského postulováno, do jakých identitně relevantních narativů byl začleňován a jak byl argumentačně využíván.