Abstrakt
České země patřily mezi etnicky heterogenní území s vysokým procentem zastoupení německy mluvícího obyvatelstva. Historické události 20. století ovšem vedly k tomu, že na konci 80. let minulého století se Česko vřadilo mezi etnicky téměř homogenní státy.
Po sametové revoluci, ale především po vstupu Česka do Evropské unie, se situace začala radikálně měnit v důsledku relativně velkého přílivu imigrantů. Nezvyšovaly se ovšem pouze počty imigrantů, ale postupně se měnila i jejich struktura. Čím dál častěji přicházeli cizinci s cílem se u nás dlouhodobě usadit, zakládat rodiny a mít děti.
Na tuto novou skutečnost musela zareagovat řada společenských institucí, včetně vzdělávacího systému, který se musel naučit tyto děti integrovat do všech stupňů a typů škol. Úspěšná integrace dětí imigrantů do vzdělávacího systému je nejen prevencí možných společenských problémů v budoucnosti, ale také klíčovým měřítkem kvality a spravedlnosti daného vzdělávacího systému a účinnosti jeho širší sociální politiky. Problematika integrace dětí imigrantů není specificky českým problémem, ale jedná se o fenomén, se kterým se setkávají všechny vyspělé země světa.
Integrační politiku je tedy třeba vnímat v širším mezinárodním kontextu a sledovat, jak je koncipována ve světě, inspirovat se příklady dobré praxe a předcházet možným negativním dopadům špatně vedených integračních politik.