Abstrakt
Autorka se zamýšlí nad přesvědčením mnohých českých učitelů: "Neslyšící žáci češtinu moc neumí, protože je to pro ně cizí jazyk." Upozorňuje, že výuka cizí jazyků patří k běžným vzdělávacím činnostem a není důvod domnívat se, že čeští neslyšící žáci jí nejsou schopni. Domnívá se, že je čas změnit stávající paradigma na paradigma nové: "Někteří čeští neslyšící jsou primárně uživateli česk ého znakového jazyka. Čeština je pro ně druhý jazyk.
Postupy výuky českého znakového jazyka se neliší od obecných zásad známých pro výuku mateřského jazyka. Češtinu se učí metodami běžně používanými při výuce druhých/cizích jazyků a jsou v ní stále lepší a lepší."