Každý historický přístup a směr má svoji představu o člověku a jeho úloze v dějinách. Zatímco ještě v prvních desetiletích 20. století byly dějiny vykládány jako nezávislé na člověku, od 60. let se objevuje v historiografii snaha postavit člověka do středu badatelského zájmu.
Hesla jako ,,Návrat člověka do dějin" vyjadřovala přání vyprávět historii prostřednictvím zkušeností a prožitků samotného dějinného aktéra - člověka. V 80. letech se člověk a jeho příběh stává ústřední postavou nových historiografických směrů a to především v historické antropologii, která považuje člověka za spolutvůrce dějin.
Příspěvek se snaží odpovědět na následující otázky: Jaká je úloha člověka v dějinách z pohledu historicko-antropologického směru? Lze vykládat dějiny z pohledu obyčejného člověka a jeho života? Jak takovéto dějiny vypadají a jak mění naše dosavadní poznání?