Ve své diplomové práci jsem se věnovala způsobu fungování jedné z tradičních medicín - ájurvédy - v České republice. Etnografický výzkum jsem prováděla z velké části v ájurvédské instituci, kde jsem se s touto naukou mohla setkávat v koncentrované podobě výuky, konzultací a zacházení s léčivy.
Vzhledem k pluralitě výkladů ájurvédy v euro-americkém sociálněvědním diskurzu bylo primární intencí výzkumu definovat, co a jak ájurvéda vůbec je. V procesu uskutečňování ájurvédy jsem současně identifikovala i jistá napětí, pro jejichž interpretaci nebylo již v diplomové práci příliš prostoru.
Při překládání ájurvédy do zdejšího kulturně, politicky i biologicky specifického prostředí vznikají z mé analytické perspektivy jisté obtížné přechody (Moser - Law 1998) v naplňování představy toho, jak by měla zdejší praxe ájurvédy ideálně fungovat. Zde vycházím primárně z představy, která je formulována v mém základním terénu jedné ájurvédské instituce.
Proces vyjednávání ideální formy ájurvédy definuji na základě prolínání třech hlavních oblastí, a sice: konstrukce oficiálního statusu ájurvédy, (ne)standardizace a (ne)pochopení. Ve svém příspěvku budu proto konfrontovat ideál a praxi fungování ájurvédy v České republice.
Zaměřím se na interpretaci limit uskutečňování tohoto ideálu prostřednictvím diskuse (ne)možností definování oficiálního statusu ájurvédy jako medicíny, (ne)možností profesionalizace, standardizace a institucionalizace a (ne)možností pochopení ze strany studentů a klientů, ale i samotných ájurvédských praktiků. Přičemž rozumím těmto třem oblastem (ne)možností ájurvédy jako vzájemně podmíněným.
Nejprve budu tedy definovat ideál praktikování ájurvédy v České republice, dále způsoby, kterými zmíněná napětí vznikají a prostřednictvím interpretace jednotlivých z nich budu diskutovat jejich vzájemnou dynamiku.