Hypertenze je definována jako rezistentní, když navzdory terapii alespoň trojkombinací antihypertenziv včetně diuretik a i přes změnu životního stylu není dosaženo hodnot krevního tlaku nižších než 140/90 mm Hg. Nedostatečně kontrolovaná hypertenze má za následek zvýšený výskyt subklinického orgánového postižení a následných kardiovaskulárních komplikací.
V klinické praxi je důležité odlišit od rezistentní hypertenze stavy tzv. pseudorezistence. Častou příčinou pseudorezistence je nedostatečná spolupráce pacienta - non compliance s léčbou, syndrom bílého pláště, užívání léků a látek zvyšujících krevní tlak, nepoznaná sekundární etiologie hypertenze, komorbidity nebo špatný výběr a chybné dávkování antihypertenziv. U pacientů s rezistentní hypertenzí bychom se měli snažit ovlivnit všechny okolnosti, které mohou přispívat k rezistenci na léčbu: doporučit změnu životního stylu, vyloučit interferující medikaci a optimalizovat antihypertenzní léčbu.
Z nefarmakologické léčby můžeme doporučit omezení příjmu soli ve stravě, omezení konzumace alkoholu, redukci hmotnosti, pravidelnou fyzickou aktivitu a zanechání kouření. Ve farmakoterapii využíváme vícečetnou kombinaci antihypertenziv vždy s diuretikem, nejlépe thiazidového nebo thiazidu podobného typu, neměli bychom zapomínat ani na včasné přidání spironolactonu.
Nejčastější chybou v terapii rezistentní hypertenze je vynechání diuretika nebo jeho nedostatečná dávka, nezahájení léčby spironolactonem a podávání kombinace antihypertenziv ze stejné skupiny.