Prezentace a sebeprezentace československých a německých umělců v exilu ve Velké Británii za druhé světové války.
Abstrakt
Autorka předkládané studie se zaměřuje na analýzu skupiny německých a československých výtvarných umělců v exilu ve Velké Británii mezi lety 1933 až 1945. Snaží se postihnout, jak se tito výtvarníci vypořádávali s novými rolemi, jež jim přisoudilo okolí či si je zvolili sami.
Umělci postaveni do role uprchlíků si velmi rychle uvědomili svou nelehkou situaci. Navzdory svému nelehkému osudu se pokoušeli v novém prostředí prosadit a nových podmínek využít ve svůj prospěch.
Z nutnosti se jim vědomě přizpůsobovali a pozměňovali komunikační mechanismy a strategie, na něž si původně zvykli na kontinentu. Pomocnou ruku při začleňování exilových umělců do britské společnosti a jejich prezentaci podával nemalý počet organizací, klubů a spolků pro uprchlíky.
Ty pomáhaly ohroženým umělcům zajistit potřebné dokumenty pro vstup na britskou půdu. Nabízely jim také možnost dále se umělecky vyjadřovat a svou tvorbu představit britské veřejnosti.
K nejdůležitějším součástem prezentace exilových výtvarníků v Británii patřilo pořádání skupinových výstav, které po počátečních nezdarech kritika přijímala většinou kladně. Povinná izolace uprchlíků na ostrově Man v roce 1940 jim přinesla nečekané rvýhody.
Umělci zde opět navázali kontakty ztracené při transportech z vlasti a díky nim obnovili dosud nefungující komunikační síť, která nabyla značeného rozsahu.