Předkládaný příspěvek se zabývá osudem československých a německých výtvarných umělců, kteří byli fašistickou hrozbou donuceni odejít do exilu, a to zejména kvůli svému židovskému původu a uměleckým metodám vyjádření, jež používali ve svých dílech. Snahou této studie je popsat pokusy těchto umělců o integraci do britské společnosti a také o přijetí jejich prací místními kritiky a profesionálními umělci.
Výzkum byl uskutečněn na vybraném vzorku československých a německých výtvarných umělců. Zabývá se také odrazem výše zmiňovaných snah v britské společnosti.
S ohledem na nadnárodní podstatu uměleckého života a tvorby se autorka této studie zabývá specifickými podmínkami válečného exilu, který měl dopad na způsoby uměleckého vyjádření a zejména na integraci jedinců. Ty se výrazně liší od těch používaných v době míru.
Autorka si také všímá role antifašistické propagandy a spolupráce umělců s československou exilovou vládou, která podporovala jejich integraci.