Článek je snahou o analýzu reflexe vyrůstání na sídlišti z pohledu jedinců, kteří trávili většinu svého volného času ve veřejném prostoru sídliště. Pomocí autoetnografické metody výzkumu se snažím nahlédnout i autobiografické složky tohoto jevu, neboť jsem na sídlišti také vyrůstal.
Teoreticky vycházím mimo autoetnografie zejména s prací Pierra Bourdieu a jeho pojmů habitus, vtělená zkušenost a sociální pole. Analyticky se tak snažím ukázat, že zkušenost vyrůstání na sídlišti může u některých jedinců zakládat specifickou reflexi mládí, která je založena na prostorově vymezených identitách, které pro outsidera (tedy i pro generaci rodičů) nejsou na první pohled pozorovatelné.
Sídliště tak v určitém ohledu obsahuje jakýsi svět alternativních míst paměti, která odhalují skutečně živý a mnohdy velmi netradiční svět.