Příspěvek si klade za cíl nastínit typologii ženských postav v chorvatské próze 19. století, konkrétně doložit patriarchální archetypy, které klíčoví autoři této epochy, mj. August Šenoa, Antun Kovačić, či Vjenceslav Novak, ve svých románech používají.
V androcentrické patriarchální kultuře převládá, pod vlivem západní tradice, sentimentalismu a kultu domesticity, dobové smýšlení o rodových úlohách, které se projevuje užíváním stereotypních metafor a figur, jež je odrážejí. Proto se příspěvek zaměřuje na zachycení stálého pnutí mezi dvěma póly ženství, resp. typy ženských postav; obrazem idealizovaného a objektivizovaného anděla oproti destruktivní svůdkyni, reprezentantce mytické síly a chaosu, ohrožující patriarchální řád.
Naznačen je posun ke komplexnějším ženským postavám koncem 19. století, kdy je důraz kladen na osobnostní rozvoj a nezávislost hrdinek, přesto musíme konstatovat, že se s radikální jinakostí, mající formu otevřené revolty vůči přetrvávajícím předsudkům, nesetkáváme.