Abstrakt
V terapii idiopatických střevních zánětů (IBD) došlo v posledních dvou desetiletích k významným změnám, které souvisejí především se zavedením biologické léčby. Aminosalicyláty jsou využívány zejména v léčbě ulcerózní kolitidy, jejich role v terapii Crohnovy choroby je minimální.
Thiopurinová imunosupresiva jsou nejpoužívanějšími léky v dlouhodobé udržovací léčbě IBD, zejména pak Crohnovy choroby, významnou roli mají i v kombinované léčbě s protilátkami proti tumor nekrotizujícímu faktoru (anti-TNF). Systémové glukokortikoidy jsou stále významným nástrojem k potlačení vysoké aktivity IBD, jejich topická varianta - budesonid - je méně efektivní a není účinný v udržovací léčbě.
Biologické terapii, která je vrcholem medikamentózní terapie obou forem IBD, dominují stále anti-TNF protilátky. V dohledné době bude v ČR k dispozici antiintegrinová protilátka vedolizumab, která vykazuje vysokou účinnost především u pacientů s ulcerózní kolitidou.
Nedílnou součástí komplexní léčby IBD je terapie chirurgická. Současná strategie léčby IBD je založena na terapii šité na míru individuálního pacienta, jejím cílem je dlouhodobé potlačení zánětlivé aktivity, minimalizace rizika strukturálních změn, opakovaných chirurgických výkonů a následné invalidizace pacienta.