Autoinflamatorní syndromy představují realativně novou heterogenní skupinu familiárních či sporadických chorob klinicky charakterizovaných opakujícími se epizodami zánětlivých změn souvisejících většinou s nadměrnou aktivací dráhy interleukinu 1 β. Projevují se většinou již v dětství, a to zejména kožními změnami, periodickými horačkami a kloubním postižením.
S postupujícím vývojem poznání se jejich imunopatogenetické mechanismy průběžně odhalují a současně se ukazuje, že i běžné dermatózy mohou mít autoinflamatorní rysy. Rozpoznání úlohy inflamasomů a klíčových protizánětlivých mediátorů vrozeného imunitního systému v patogenezi těcht nemocí rozšiřuje možnosti nové cílené léčby.