Kapitola na základě studia literární a rétorické struktury listu Židům představuje ekleziologické akcenty, které doplňují hlavní téma spisu, totiž Kristovo kněžství. V koncepci autora převládá obraz církve jako putujícího Božího lidu, který je předobrazen v putování Izraele pouští a v slavných postavách Starého zákona, které za pozemského žívota vírou vzhlížely k nebeské odměně.
Vůbec nejvýraznějším konkrétním obrazem pro církev je "Boží dům", který má v širším novozákonním kontextu christologické konotace. Samo společenství církve se zakládá na ustanovení nové smlouvy skrze Ježíšovo velikonoční tajemství, která má ráz kněžské služby, a tudíž zakládá nový kult, jenž je na rozdíl od starozákonní rituální bohoslužby kultem existenciálním.
Nový Boží lid žije ve víře, naději a lásce pod vedením představených; ti zprostředkují věřícím vedení "velkého pastýře ovcí", Ježíše Krista, který "je stejný včera i dnes i navěky".