Abstrakt
Rozklad a transport perzistentních organických polutantů v životním prostředí probíhá jen velmi pomalu, což vede ke kumulaci těchto látek v půdách a sedimentech. Polutanty se sorbují na pevnou matrici a postupně difundují do vnitřních částí organické hmoty.
Za určitý čas mohou být nedostupné pro transformační a transportní procesy; dochází ke snížení tzv. biopřístupné frakce organických polutantů. Stanovení velikosti této frakce lze využít k hodnocení environmentálního rizika, predikci bioakumulace nebo mikrobiální degradace.
Odhad environmentálního rizika např. kontaminovaných půd souvisí s ekotoxicitou vzorků a tato souvisí s množstvím polutantu, které může biotu ovlivnit. Klasické analytické metody však poskytují informaci o celkové koncentraci, a tedy toto riziko nadhodnocují.
Oproti tomu při bioremediačních zásazích je nezbytné znát, jaká část organických polutantům může být transformována, a tedy zdali je možné bioremediace použít pro úspěšné dosažení sanačních limitů. Tato práce poskytuje přehled nejpoužívanějších technik, které byly optimalizovány a využívány ke studiu a predikci biopřístupné frakce a rovněž vysvětlení rozdílu mezi touto a tzv. biodostupnou frakcí, což bývá velmi často v literatuře zaměňováno.
U každé metody je vysvětlen extrakční princip a současně jsou diskutovány hlavní výhody, nevýhody a praktická omezení.