Cílem tohoto článku je analýza ústavních problémů správního soudnictví v České republice. Vycházím z nálezu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn.
Pl. ÚS 16/99, jímž Ústavní soud zrušil celou dosavadní úpravu správního soudnictví, neboť v ní spatřoval celkem čtyři hlavní okruhy ústavněprávních deficitů: absenci zákonného vymezení Nejvyššího správního soudu jako vrcholného soudu správního soudnictví, neposkytování ochrany proti veškerým druhům činnosti veřejné správy, absenci principu tzv. plné jurisdikce a omezení účastenství v soudním přezkumu. Následně jsem posuzoval všechny následující nálezy, kterými Ústavní soud zrušil rozhodnutí poslední instance správního soudnictví.
Vyřadil jsem kasační nálezy bez systémového přesahu, zbývající nálezy jsem podle jejich obsahu zařadil buď k některému ze čtyř výše zmíněných ústavněprávních deficitů původní právní úpravy správního soudnictví anebo do samostatné kategorie. Z vývoje ústavní judikatury v těchto jednotlivých kategoriích jsem dovodil, který okruh ústavních problémů byl již praxí překonán a v kterém se naopak dají očekávat další problémy ústavněprávního charakteru.