Abstrakt
Na počátku 60. let 20. století byla Irská republikánská armáda (IRA) u konce s dechem. Její ozbrojené kampaně za sjednocení irského ostrova končily neúspěchem a nenalézaly širší odezvu, IRA proto hledala spásu v marxismu a politické agitaci.
Mnoho jejích členů však s novým směřováním nesouhlasilo a čekalo na vhodnou příležitost obnovit tradiční ozbrojený boj. Politicko-etnický konflikt v Severním Irsku takovou příležitost představoval.
Po násilnostech mezi katolickými nacionalisty a protestantskými unionisty v létě 1969 se od již plně zpolitizované organizace odštěpila tzv. Prozatímní IRA (PIRA), jež navázala na republikánskou militaristickou tradici a po rychlém vyzbrojení se do konfliktu zapojila jakožto "ochránce" katolických nacionalistů.
Její náhlý vzestup byl zapříčiněn především dovednou exploatací severoirské situace, ale také neuváženým postupem britské armády, která byla v provincii nasazena, aby udržela pořádek. Právě ta, z logiky věci, pro republikány představovala úhlavního nepřítele.
PIRA svou činností postupně přeměnila původní politicko-etnický konflikt mezi dvěma částmi rozdělené společnosti v situaci, kdy na sebe navzájem útočili Britové, IRA a protestantští loajalisté. Během pouhých tří let se PIRA ocitla na vrcholu sil, dobrovolníci do ní proudili ve velkém a splnění republikánských nadějí o sjednocení ostrova bez britské přítomnosti se zdálo být blíže než kdykoliv předtím.