V této studii, věnované dalším aspektům Husova poměru k tajemství eucharistie, autor důsledně navazuje na výsledky, k nimž dospěl v předchozím příspěvku, který se zabýval hlavně pravověrností eucharistické nauky betlémského kazatele. Úcta k pravdě velí, aby se nyní na rovině ""bohoslužby slova"" hovořilo také o Husově nekonformním kazatelství, o jeho jen stěží udržitelných míněních, z nichž to nejnepřijatelnější tkví v tvrzení, podle něhož ti, kdo jsou v těžkém hříchu, mají být hodnoceni jako heretici. Autor se dále zabýv á konsubstancialismem Jakoubka ze Stříbra.
Na základě poznaného pak konstatuje, že Jakoubkovy postoje nemůže podle svého nejlepšího svědomí hodnotit jako jednoznačně heretické. Ve třetím bodu se věnuje pozornost Husově roli v tak zvané wilsnacké aféře.
V závěrečné části této studie se prezentuje dramatický vývoj postoje betlémského kazatele k podávání eucharistie pod obojí způsobou laikům.