Šosovní, nebo poddanské vesnice? K interpretaci pozemkového příslušenství zeměpanských měst ve středověku
Abstrakt
Příspěvek se zabývá pojmem a osvětlením právního postavení tzv. šosovních vesnic, připojovaných zeměpanským městům v předhusitské době. Tento termín domácí historiografie používala v různých významech od poloviny 19. století, aniž by došlo k nějakému terminologickému ujasnění či se pokusilo hldat analogie v kontextu středoevropském (např. německé Stadtdörfer).
Rozborem písemných zmínek se autor přiklání k teorii, že pojem šos odpovídal pojmu městská sbírka. Z toho potom vytěžením dalších zpráv dospívá k vymezení právního postavení šosovních vesnic: při anebo po vzniku zeměpanského města k němu připojoval zeměpán pro jeho hospodářské posílení sousední vesnice.
Pokud nebyly v jeho, nýbrž církevním či šlechtickém držení, uplatnil svá zakladatelská práva či panovnickou pravomoc a příslušný majetek nuceně směnil. Získané vesnice posléze připojil k městu.
Toto připojení neznamenalo převedení do majetku města, nýbrž to, že vsi s městem ""trpěly"", tzn. řídily se městským právem a ve vyšším soudnictví podléhaly soudu městského rychtáře jakožto nejbližšího reprezentanta panovnické moci (nejčastěji na úrovni vyššího soudnictví), společně s městem a podle stejného lánového systému platily každoročně dědičný úrok (městský cenzus) a hradily nepravidelně ukládané zeměpanské finanční požadavky (speciální berni a nejrůznější výpomoci). Z toho vyplývala povinnost přispívat na městskou sbírku (lózungu, šos) a vysílat v případě potřeby osoby pro městskou hotovost.
Panovník si na připojených vsích ponechal vrchní vlastnictví, tzn. že disponoval patronátním právem nad farními kostely v těchto vsích, byl příjemcem feudální renty a rozhodoval o změnách majetkové podstaty v areálu šosovních vsí. V zásadě platilo, že městské vsi měly odvádět jak městský cenzus, tak šos, ale postupný vývoj tuto uniformitu stíral.
V průběhu předhusitské doby městské obce sporadicky zakupovaly zpupné zboží na venkově a stávaly se v nich legitimními pozemkovými vrchnostmi, byť byl rozsah tohoto jevu oproti pohusitskému období jen velmi malý. Až zásahem husitské revoluce, dlouhým obdobím interregna a vzrůstem politického významu měst došlo k postupné transformaci šosovních vesnic do podoby běžných vsí poddanských.
V další části studie autor sleduje různé způsoby pronikání městského práva na venkov (např. udělením práva řídit se právem toho kterého města ze strany šlechtických vrchností, známého např. na Chodsku, Tachovsku apod.) včetně pojmu vikpild. V závěru studie potom na základě svých zjištění polemizuje s pojmem městský velkostatek, prosazovaný v českém dějepisectví od poloviny 80. let 20. století.
Odmítá zahrnout do systému velkostatku šosovní vsi, které nebyly v majetku městské obce, odváděly feudální rentu zeměpánovi a nejsou v nich doloženy ani žádné provozy typické pro režijní hospodaření (poplužní dvory). Povinnost městskou sbírkou nepovažuje za atribut velkostatku, neboť jím byli povinni i všichni intramurární obyvatelé měst.