V posledních pětadvaceti letech prochází české školství zřetelnou proměnou, dochází k paradigmatickým střetům, konceptuálním a strukturálním obměnám a též k přijetí nových cílů vzdělávání. K základním východiskům této transformace patří idea inkluze, která je v podmínkách našeho současného vzdělávání rozvíjena prozatím spíše v teoretické, než praktické rovině.
Překážkou v praktické aplikaci inkluze mohou být negativní postoje intaktních žáků, jejich miskoncepce či nesprávné porozumění, které jako psychosociální bariéry mohou inkluzi významně ztěžovat, a to především u žáků s mentálním postižením. Z teoretické perspektivy je ve článku nastíněna podstata psychosociálních bariér na úrovni mezilidských vztahů v oblasti školního vzdělávání, důsledky těchto bariér a možné nástroje ke zlepšení vnímání vrstevníků s mentálním postižením.