Díky dochovaným archiváliím můžeme poměrně podrobně sledovat názorový vývoj na opravy Týnského chrámu. Od 50. let 19. století byla plánována celková puristická rekonstrukce, čímž se ovšem čeští konzervátoři dostali do významného rozporu s Centrální komisí ve Vídni.
Diskuze se aktivně účastnili Jan Erazim Wocel, Josef Mocker, Antonín Wiehl a další významné osobnosti své doby. Přes protesty odborníků podlehla demolici kaple sv.
Ludmily, která byla posledním stavebním pozůstatkem staršího mariánského kostela ze 13. století. Josef Mocker několikrát obhajoval svá stanoviska, kromě jiného záměr patronátní komise odstranit farní budovu, aby byl kostel přímo přístupný z Celetné ulice.
Tyto realizace byly pro Centrální komisi již zcela nepřípustné, památka tak byla od dalších puristických záměrů uchráněna. Roku 1906 byly otázky restaurování Týnského chrámu znovu otevřeny.
Vznikla nová plánová dokumentace a fotodokumentace architekta. V této době došlo k částečnému sejmutí desek tympanonu a krycí klenební svorníkové desky.
Až roce 1964 byly sneseny zbylé části reliéfů tympanonu a umístěny do Národní galerie. Restaurátorské průzkumy určily míru druhotných doplňků a částečně původní barevnost reliéfů.
Zpět na místo byla instalována restaurátorská kopie tympanonu. V roce 1984 došlo k dalším restaurátorským a konzervačním pracím na Týnském kostele.
V této souvislosti byl vytvořen seznam kamenických značek a průzkumy přinesly další poznatky o původní barevnosti památky. V případě severního portálu nebyly zjištěny žádné stopy po ukotvení možné sochařské výzdoby.
V roce 2013 bylo opět přistoupeno k nutným konzervačním zásahům. Byly provedeny nové odběry a rozbory vzorků kamene i polychromií.
Tyto potvrdily, že polychromie byla zřejmě aplikována až po nějaké době, jak naznačily prachové pozůstatky na povrchu samotného kamene. Na základě těchto expertíz je možno sestavit hypotetickou rekonstrukci barevnosti památky.