Abstrakt
Za jednu z ústředních diskuzí v rámci moderní politické filosofie lze považovat interpretaci pojmu svobody, jejíž pravděpodobně nejslavnější typologii reprezentuje Berlinova negativní a pozitivní koncepce - i ta byla nicméně od svého počátku nucena čelit řadě kritických připomínek. Jako jedny z nejsystematičtějších můžeme chápat postřehy Q.
Skinnera a P. Pettita, kteří oproti zavedené dichotomii prosazovali svébytné republikánské pojetí svobody jako ne-dominance.
Jejich úsilí bylo přitom vedeno přesvědčením, že v evropské tradici politického myšlení lze vysledovat takové uchopení svobody, jež se vymyká jak striktně individualistickému, tak kolektivistickému rozměru, neboť zdůrazňuje možnost svobodného života i v případě, že je jednání občanů spoutáno zákony, ovšem pouze za předpokladu, že tyto zákony pocházejí z deliberativní vůle občanů v rámci svobodné republiky. Při sledování této tradice se nicméně projevují určité westernizační stereotypy, neboť republikánský kontext bývá obvykle omezován na přenos římské ciceronské tradice přes Machiavelliho k radikálním zastáncům lidové suverenity v Anglii či Nizozemí při ignoraci východoevropských tradic vývoje.
Toto opomíjení nás ovšem staví před naléhavou otázku: jestliže je průkazné, že polská šlechtická identita byla založena na silné identifikaci s politickým zřízením, nelze v rámci tamního dobového myšlení vysledovat určitou teorii praxe - tedy koherentní koncepci svobody vyplývající z kontextu vývoje politického systému, jež by představovala jakýsi východoevropský pilíř ""třetího"" republikánského pojetí svobody jako ne-dominance?