Abstrakt
Za jeden z implicitních rysů Masarykovy České otázky lze bezpochyby považovat její univerzální interpretační ambici v rámci středoevropského prostoru. Ačkoliv je totiž v kontextu jejích postulátů obvykle věnována nejvýraznější pozornost interpretaci smyslu českých národních dějin, není možné pouštět ze zřetele, že Masaryk ve svém chápání slovanské problematiky usiluje o koherentní analýzu i jiných národních hnutí, jejichž principy dává do souvislosti právě s logikou smyslu české existence.
Důležitou pozici v tomto směru představuje například jeho pojetí polské otázky jakožto reflexe legitimity a smysluplnosti tamních národotvorných směrů, usilujících o udržení vlastní identity a obnovení státní suverenity. Právě provázanost těchto aspirací polských elit s tradičními vzorci původní aristokratické identity a šlechtického republikanismu však naznačuje určitou ambivalenci Masarykova vztahu vůči polskému prostředí.
Tato dvojznačnost se pregnantně projevuje například v napětí mezi Masarykovou tendencí věnovat polské otázce náležitou pozornost při zachování objektivního přístupu a očekáváními polských elit, jež způsobovalo na obou stranách rozčarování. Tyto faktory nacházely svou odezvu i v nevyváženosti mezi Masarykovým idealistickým chápáním polského dobového myšlení a jeho leckdy velmi kritickým a neúprosným hodnocením tamních politických kroků.
Právě detailní pohled na Masarykovo pojetí inherentních principů polské společnosti, obsažené jak v České otázce, tak v jeho korespondenci s představiteli polského veřejného života, jakož i Masarykova identifikace zásadních ""mluvčích"" polského národa, mezi nimiž vyzdvihuje zejména Mickiewicze a Krasińského, nás staví před klíčové otázky, zda lze hovořit o Masarykově konzistentní interpretaci smyslu polských národních dějin v intencích mesianismu, a zda je možné hodnotit ji jako svébytný pohled vnějšího pozorovatele, či jako odraz polských dobových trendů.